Stovka cyklistů a běžců v nočním lese na Vysočině? Slavkováci zase pořádali sebevražedný noční závod

Ilustrační foto
Autor: Slavkovský zpravodaj

Tma, kořeny stromů, rašeliniště, bláto, nekonečné kopce. Je několik způsobů jak trávit páteční noc. Asi stovka bikerů a běžců se poslední květnový víkend rozhodla pro ukončení pracovního týdne v náročném vysočinském terénu. Nemohli si totiž nechat ujít tradiční noční dobrodružství Suicidal Night Trophy (sebevražedný noční závod).

Noční přejezd (a později i přeběh) poprvé zorganizovala parta nadšenců ze Slavkova před čtyřiadvaceti lety. Sportovci a dobrovolníci sdružených pod hlavičkou Austerlitz Adventure tento unikátní závod pořádají dodnes.

Letošní ročník startoval z ekologického centra Eden v Bystřici nad Pernštejnem. Jako vždy i letos to byla jedna z mála vstupních informací, kterou účastníci znali s předstihem. Pravda – kromě startu znali závodníci i cíl.

Nicméně vzhledem k tomu, že tábor v Zubří se po běžných cestách nachází od Edenu sotva třináct kilometrů, dalo se tušit, že tudy cesta nepovede. Neodpovídalo by to totiž filozofii, která je pro tento typ dobrodružství typická: čím hůř, tím líp.

A skutečně. Když závodníci obdrželi při rozpravě podrobný popis trasy, bylo jasné, že se jen tak spát nepůjde. Trasa pro cyklisty vedla přes hory, doly, černý les v délce asi 50 kilometrů s převýšením 1200 metrů. Běžci částečně trasu kopírovali. Zkrácenou ji měli o cca pět kilometrů.

Nutno říci, že autorka článku není trénovaná sportovkyně. Její výkon (a s tím spojený výkon její sparring partnerky, které ještě jednou děkuji za toleranci a přizpůsobení!) nelze řadit do „standardní“ úrovně. Někteří borci totiž celou trasu zvládli ujet za neuvěřitelné tři hodiny! Nicméně již tento samotný fakt svědčí o tom, že Suicidal Night Trophy je pro každého, kdo se odhodlá vystoupit ze své komfortní zóny, chce se trochu „hecnout“ a překonat sám sebe.

Z celé cesty, která je zároveň sama o sobě cílem, si člověk na první dobrou vybaví to „nejextrémnější“ – bláto, pot, kořeny, kameny, nekonečné kopce, zimu, skomírající baterky. Pak se ale vynořují další obrazy: nádherný výhled na Vírskou přehradu (na tuhle vyhlídku se už asi nikdy nevydrápu!), travnatá cesta podél ohrady s krávami, horká polévka od místního farmáře, povzbudivá slova od lidí na kontrolách, včetně kadeřnických služeb. A pak ten zasloužený guláš v cíli a spánek ve vyhřívané chatě. A po spánku legraci... Je toho zkrátka hodně, co vám za jednu jedinou pátečně-sobotní noc utkví v hlavě a už se nikdy nevymaže. Díky, přátelé! Příští rok zase! Bůh, Boris a kluci z Áček ví, kde.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze Slavkovského zpravodaje.