Farář Milan Vavro se loučí. Po 25 letech odchází na farnost do Velké Bíteše

Ilustrační foto
Autor: Slavkovský zpravodaj

Moto při kněžském svěcení Mgr. Milana Vavra znělo: „Všude, kam tě pošlu, půjdeš.“ Toto slovo se v těchto dnech naplňuje. Kněz, děkan, farář a přítel M. Vavro odchází na své další působiště do Velké Bíteše. Po dlouhých 25 letech se v těchto dnech loučí se Slavkovem, kde prožil ucelený kněžský život jedné generace.

A možná je něco, co jsme o něm nevěděli. Než nás tedy definitivně opustí a začne pracovat v nové farnosti, zkusíme zjistit pár zajímavostí z jeho života, jehož značnou část prožil právě mezi námi.

Otče děkane, můžete nám říct něco o svém dětství, kde jste vyrůstal a co jste měl rád?

Lidé si myslí, že jsem ze Šlapanic, ale pravda je taková, že jsem se narodil v Hustopečích a první čtyři roky jsem srodiči bydlel u babičky a dědečka ve vesničce Starovice u Hustopečí. Odtud mám plno krásných raných vzpomínek na dětství na statku mezi zvířátky. Děda jezdil s koňmi, babička poklízela v kostele, kde jsem zvonil na zvonky. Když se narodil můj bratr, tak jsme se přestěhovali do Šlapanic u Brna, kde jsem žil až do maturity. V naší ulici ve Šlapanicích nebyly téměř žádné děti, ale v sousedství žil o trochu starší Petr, se kterým jsem se začal kamarádit. Asi v šesté třídě mě pozval další kamarád ministrovat, později začal ministrovat i můj bratr. Díky tomuto zapojení do farnosti jsme získali mnoho kamarádů. Jezdili jsme s místním knězem na výlety, ale samozřejmostí byla výuka náboženství a ministrantské schůzky. Protože to bylo ještě v době nesvobody, nesměli jsme o tom nikde mluvit.

Jaké máte vzpomínky na školu?

Nebyl jsem ani knihomol, ani nijak aktivní. Všude jsem byl poslední, všeho jsem se bál, s nikým jsem moc nemluvil, protože všichni chodili do pionýra a bavili se jenom spolu.

O to víc jsem se pak zapojoval v naší skupince ministrantů. Učení mi extra moc nešlo, musel jsem se na výuku poctivě připravovat. Proto jsem ani neměl odvahu jít na střední školu a vyučil jsem se automechanikem. Teprve pak jsem šel na strojnickou průmyslovku.

Kdy jste se rozhodl, že se stanete knězem?

Bylo to velmi brzy, asi ve 14 nebo 15 letech, když jsem viděl službu otce Karla Moštěka, našeho kaplana. Nejednalo se ale jen o to, co jsem viděl, ale i uvnitř jsem pociťoval touhu stát se knězem. Přihlášku na teologii jsem si podal hned při maturitě na radu nového faráře, protože většinou se na přijetí několik let čekalo. Já jsem však byl přijat hned po maturitě v roce 1984 na teologii do Litoměřic.

Za to, že jsem knězem, vděčím i svým rodičům, kteří mě podporovali jak slovně, tak i finančně. Ne všichni moji spolužáci měli takové štěstí, protože někteří rodiče těžko přijímali jejich rozhodnutí stát se knězem.

Vysvěcen jsem byl po sedmi letech, protože během studia bylo nutné absolvovat dvouletou vojenskou základní službu. Tyto dva roky jsem strávil u dělostřeleckého pluku v Mostě, kde jsem byl na pozici řidiče nákladního auta Praga V3S.

Kdy proběhlo kněžské svěcení?

Tato slavnost se konala 7. září roku 1991 a mým motem se stalo slovo proroka Jeremiáše: „Všude, kam tě pošlu, půjdeš“.

Právě teď Vás zase posílá a Vy jdete. Když se ale podíváte zpět na dobu, když jste přišel do Slavkova a teď, když odcházíte, co se za ty roky změnilo? A na co budete vzpomínat?

Když jsem přišel, byly kostely ve farnosti zaplněné povětšinou staršími lidmi. Po 25 letech je skladba farnosti tvořena více rodinami. A to jak rodinami s malými dětmi, tak i rodinami, kterým děti odrostly a nyní již přivádí do kostela další generaci křesťanů. I to je asi důvod, proč některé rodiny z vesnic přicházejí na bohoslužbu do Slavkova, protože se zde setkávají se svými vrstevníky a děti zde mají během bohoslužby katechezi.

Když se ohlédnu zpět, tak mám radost například z toho, že se rozběhla řada aktivit, které si rozdělili laici mezi sebou. Jedná se o aktivity a služby liturgické i společenské. Vznikla řada společenství a skupin mládeže.

Nemůžu také zapomenout ani na účast slavkovské farnosti v přípravném výboru při návštěvě papeže Benedikta v Brně, postavení nového kostela v Heršpicích či vybudování nové křížové cesty na Urbánek.

Rád budu vzpomínat na setkání s lidmi, kteří uvěřili a nechali se pokřtít nebo po delší době přijali křesťanství do svého života.

V průběhu mé služby se stalo i několik zajímavých událostí jako je například vytrysknutí pramene při opravě studánky na Lutrštéku či několik zázračných uzdravení při svátosti nemocných.

Je něco, co jste díky tomuto odchodu nestihl dodělat?

Ano, je to publikace o historii farnosti, na které jsem začal pracovat během dvou covidových let a dvě třetiny této práce jsou zatím jen v mých poznámkách. Protože tato práce je nepředatelná a skončila by tak v šuplíku, budu se snažit během této zimy vše dokončit a prezentovat právě ve Slavkově.

Za roky, které jste zde působil, jste určitě navázal přátelské vztahy.

Samozřejmě, mám zde velkou řadu přátel a tím, že odcházím se tyto vztahy změní. To ale neznamená, že skončí, jen se budou vyvíjet jinak, jak už je dáno tím, že se nebudeme tak často vídat, jako doposud. V žádném případě nechci zasahovat novému knězi do pastorační činnosti, věřím však, že přátelské vztahy budou i nadále pokračovat.

Co Vás čeká v nové farnosti?

Velmi se podobá slavkovské farnosti.Je tam mnoho rodin s malými dětmi a je to farnost aktivní. Kromě kněžské služby mě čeká i přístavba fary, neboť je na tolik lidí malá.

To Vás jistě těší. Opravování budov jste zde věnoval velkou část svého času.

Něco budovat a opravovat, to je má velká radost a plně se v tom vyžívám. Tím, že mnoho věcí dělám sám s farníky, ušetřím nemalé peníze, které mohu použít na opravu dalších budov.

A co Vaše další koníčky?

Rád cestuji s přáteli vrstevníky, s mládeží, s rodinami i s vlastní rodinou. Na přelomu července a srpna se účastním s mládeží ze Slavkova Světových dnů mládeže s papežem Františkem v Lisabonu.

Před lety jsem na poutním zájezdě se slavkovskými farníky navštívil Izrael, s mládeží jsme projeli kus Evropy a také jsem s kněžími obdivoval krásu Rudého moře v Egyptě.

Dalším mým koníčkem je houbaření.

A v neposlední řadě je to filmování. Tomu se věnuji už od svých 15 let a byl jsem rád, že jsem mohl pokračovat i ve Slavkově. Natočili jsem například pohádku Vendulka a 11 trpaslíků nebo film Let na Měsíc. Zatím je roztočený film Cyril a Metoděj a doufám, že se nám toto dílo podaří dokončit.

Ze sportu se mi líbí golf, ale zahraju si ho tak často, jako přijde „jednoročák“ do kostela na půlnoční mši (tj. jednou za rok).

Milý pane faráři, děkujeme za všechno, co jste v naší farnosti vykonal a budete stále v našich srdcích. Teď už nám nezbývá než popřát, ať se Vám daří i ve Vašem dalším působišti ve Velké Bíteši.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze Slavkovského zpravodaje. Titulek je redakční.