Prozaička Iva Pekárková: Beton je hmota, která tvaruje životy většiny lidí

Ilustrační foto
Autor: Monika Lžičařová

Spisovatelka, publicistka, překladatelka a příležitostná taxikářka Iva Pekárková bude hostem Literárního čaje o páté ve středu 29. října 2014 od 17 hodin v Knihovně Karla Dvořáčka ve Vyškově. Představí svou novou sbírku povídek Beton, kterou vydala v letošním roce.

Se spisovatelkou se nám ještě předtím podařilo udělat rozhovor, který si zde můžete přečíst.

Iva Pekárková se původně věnovala studiu mikrobiologie a virologie v Praze. Před Sametovou revolucí emigrovala přes Rakousko do USA, kde posléze pracovala např. jako barmanka, sociální pracovnice a taxikářka v New Yorku. Procestovala kus světa a své bohaté zážitky reflektuje ve svých knihách od 80. let. Ty vyšly v překladech ve Spojených státech, Velké Británii, Německu, Španělsku a Slovinsku. (zdroj: Wikipedia)

Proč jste pro svou novou sbírku povídek a titulní příběh vybrala právě název Beton?

Beton je hmota, která nejméně v posledních dvou generacích tvaruje životy většiny lidí, ať se nám to líbí, nebo ne. Když jsem dělala korektury, všimla jsem si, že slovo „beton“ nebo „betonový“ se vyskytuje ve většině povídek, i těch, u kterých bych to vůbec nečekala. Beton, tak jako oheň a pár dalších věcí, je dobrý sluha, ale zlý pán. Znali ho už staří Římané, ale na rozdíl od lidí 20. století ho nezneužívali.

Ve své sbírce se věnujete tématu prolínání a střetávání kultur na celém světě. Co Vás na této problematice nejvíce fascinuje?

Všechno – jinak to ani nejde. Jakmile jednou řeknete, že vás tahle tématika (schválně se vyhýbám slovu problematika) zajímá, musíte to pojmout zeširoka, hltat každou informaci, potkávat každého, koho jen jde potkat, zažívat nejrůznější situace, leckdy i nepříjemné a trapné, jinak vám klapky z očí nikdy nespadnou.

Jaký je Váš pohled na globalizační tendence současné společnosti?

Chystám se o tom trochu psát ve své příští knížce. Tohle je téma, které se nedá shrnout do pár vět, já to teda aspoň nedokážu. Obecně můžu říct, že souhlasím s nijak zvlášť originálním názorem, že „něco je skvělé, něco hrozné“. Vysloveně živelně mě štvou mekáče a burger kingy a kfc na každém rohu (a taky fakt, že podle globalizovaného trademarku by se tyhle názvy měly psát s velkými písmeny). Globalizace chamtivosti a ryze materialistických „ideálů“ se mi líbí ještě míň. Na druhé straně ovšem je nádherné, když se díky globalizaci určitých myšlenkových pochodů daří vládám leckteré západní země omezit třeba zneužívání mladistvých v Thajsku či v nějaké jiné zemi, jejíž policie proti tomu nic nedělá, pedofily z řad jejich občanů. Neuvěřitelné – britské autority nemusejí vůbec jezdit do Thajska (a není to jejich jurisdikce), stačí zákon, podle kterého je zneužívání mladistvých kdekoli na světě podle britských zákonů trestné. Takový zákon ve spojení s tím, že kdokoli může kdekoli cokoli nafotit na mobil a poslat to mailem kamkoli jinam, případně pověsit na Facebook nebo youtube, pak způsobí, že pedofilové rapidně ztrácejí pocit, že se jim na „zapadlých“ místech nemůže nic stát. Taky globalizovaná (nebo, řekněme, o něco globalizovanější než dříve) ochrana přírody a životního prostředí je skvělá věc. A internet, samozřejmě, informační dálnice, kterou se vládám totalitních zemí daří blokovat jen s největšími obtížemi. A pár minut staré zprávy z úplně každého koutku světa (nebudeme tu řešit, jestli vždycky přesné a nezkreslující). Tohle tady nejenže nikdy nebylo, ale ještě před takovými padesáti lety si to nikdo ani nedokázal představit.

Podtitul knihy Beton nese název Povídky z Čech, New Yorku, Londýna a Afriky. Poslední oblast působí poněkud exoticky. Co Vás zavedlo na africký kontinent a jak vnímáte místní populaci?

Sice jsem v Africe už byla jednou předtím, na „klasické“ dovolené v Keni, ale skutečně mě na ni zavedl až před 11 lety můj skoromanžel Kenny. Jeli jsme do Nigérie, jeho vlasti, a napsala jsem si o tom knížku Najdža hvězdy v srdci. Tam je všechno o tom, jak jsem místní populaci vnímala. Shrnuto do pár vět (což sice nejde, ale to je jedno): byla jsem upřímně překvapená, s jakým přátelstvím, snad dokonce i láskou mě lidé přijali mezi sebe. Nejen členové Kennyho skvělé rozvětvené rodiny, ale i neznámí lidé na ulici. Zdálo se (a od té doby se to potvrdilo), že pokud si to svým chováním nepokazíte, místní lidé vás apriori milují. To je skvělé. Ale ještě bych chtěla připomenout, že Afrika není země, je to světadíl, navíc jeden z nejsložitějších k pochopení, kolébka všeho lidstva, a to, co je v jednom místě A, může být v druhém B, C nebo třeba taky Y.

Jací lidé z kulturně tolik odlišných míst, kde jste žila, Vám nejvíce utkvěli v paměti?

Já to až tak nerozlišuju na kulturně stejná a kulturně odlišná místa. V paměti mi utkvěla spousta lidí, píšu o nich ve svých knížkách.

Od roku 2005 žijete v Londýně. Jaké jsou pro Vás návraty do Česka a setkávání s místními lidmi?

Obyčejně fajn. Osobní setkání bývají vždycky něžnější, zajímavější a slušnější než internetová. V ČR teda určitě.

Akci Literární čaj o páté pořádá občanské sdružení Klub přátel KKD. Vstup pro členy klubu zdarma, pro nečleny 40 Kč.

Více o Ivě Pekárkové a její tvorbě si můžete přečíst na vlastním blogu autorky zde.